29ZOBRAZENÍ

Na slavné Evropské bitvy Druhé světové války se podíváme s dalším dílem válečné série Medal of Honor. Velení týmu, účinné krytí a nepovinné rozkazy tvoří část nových ingrediencí válečného zápalu, jimiž nás Electronic Arts láká na Evropská bojiště.

Ten vlevo je poručík Holt

Série druhoválečných stříleček Medal of Honor (Medaile cti) má své kořeny ještě na první konzoli od Sony. Dvojice titulů vyvinutých „Spielbergovými“ DreamWorks tvoří zlatý fond 3D stříleček na PSone. Jejich následovníci na nejprodávanější nextgen konzoli již tak kvalitní zboží netvoří, nicméně se stále výborně prodávají. První nextgen „konzolovka“ s podtitulem Frontline (Frontová linie) díky sugestivně líčenému spojeneckému vylodění v Normandii nabídla vesměs výbornou atmosféru, nicméně následovník pojmenovaný Rising Sun (Vycházející slunce) byl jak atmosférou tak provedením velmi slabý.

Vlevo dole zříte kompas a na druhé straně zase červený ukazatel adrenalinu.

Třetí konzolový počin se vrátil z Asie zpět k nám do Evropy, kde se podíváme na skutečná místa skutečných bitev Amerického a Královského expedičního sboru. Dobrodružství začíná v roce 1942, kdy hlavní hrdina William Holt, toho času poručík a agent nově založeného Úřadu strategických služeb, připlouvá na jedné z výsadkových lodí do Evropy, aby bojoval po boku spojenců, ale také aby vypátral dokumenty tajných nacistických nukleárních experimentů.

Vývojáři z Los Angeleského studia EA opět jako u všech PS2 dílů oslovili amerického válečného veterána Dale Dyeho, aby odborně dohlédl na autenticitu bitev a zbraní ve hře. Celý příběh má na svědomí filmový scénárista a režisér John Milius (Apokalypsa, Conan) a dá se říci, že jeho návrhy misí jsou oproti minulému dílu malým, ale zřetelným krokem vpřed.

Rudý terčík nad nepřítelem značí, že po vás právě střílí.

I když je pojetí hry vesměs stejné svého předchůdce a stále se jedná o poměrně přímočarou 3D střílečku, od „propadáku“ jménem Rising Sun nový Medal of Honor naštěstí dělí několik sice drobných, zato ale vítaných vylepšení. Co ovšem oko válečníkovo dozajista nepotěší, je místy až ukrutné předskriptování nepřátel, což značí jejich nehynoucí přísun na bojiště snad ze všech děr v lokaci, což působí místy velmi nevěrohodně.

Spolubojovníci se poměrně slušně kryjí.

Standardně kvalitní je zvuková stránka bitev, jenž je velmi hutná, zbraně dělají solidní humbuk a zejména orchestrální hudba se k motivu hry skvěle hodí. Samozřejmě nechybí certifikace THX. Pohled na bojiště je již krapet zastřený, neboť grafika se s vizuálními lahůdkami jako je třeba Killzone nemůže vůbec srovnávat. Jestli je grafický skok od předešlého dílu vůbec nějaký, tak ho odhaduji jen na krůček batolete za oblíbenou mrkvovou přesnídávkou. Sic se vše plynule hýbe a světelné efekty výbuchů působí velmi věrohodně, z hrubých a jednoduchých textur prostředí však radost rozhodně mít nebudete.

Bílá hvězdička indikuje, kam podřízené vojáky vyšlete.

Opět se můžete účastnit bojových misí prakticky výhradně jako pěšák s možností využívat stacionárních zbraní. K nim se ale dostanete většinou až tehdy, když s nimi pak nemáte již do čeho nepřátelského vlastně střílet. Zbraně tvoří standardní arsenál, jaký naleznete v každé hře z Druhé světové války, ovšem na výbornou je udělán krycí systém. Když se kupříkladu schováte za velkou bednu, můžete na nepřítele vykukovat ze všech stran pohybem analogové páčky za současného přiblíženého zacílení na nepřítele. Nejenže je tento systém velmi pohodlný a funkční, díky němu se pak můžete při boji chovat opravdu velmi realisticky, tzn. přebíhat mezi překážkami a vést mířenou palbu zpoza nich.