59ZOBRAZENÍ

Letíme a mačkáme se

Vcházíme do „našeho“ velestanu. Na jedné straně je připraveno pět kokpitů s širokoúhlými televizory, sportovními sedačkami Recaro a volanty. Dostáváme poslední organizační pokyny k soutěži. Pojede se vyřazovacím způsobem. Jsou čtyři skupiny z čehož jsou tři po pěti a jedna se čtyřmi závodníky. Já jsem ve druhé skupině spolu s Italem, Norem, Švédem a Dánem. Ještě stručný rozhovor na kameru a začíná náš desetiminutový trénink. Bohužel jsem fásnul konzoli s nastavenou němčinou a můj trénink vypadá jako trapný pokus naprostého amatéra. Bez spolujezdce v angličtině jsem nahraný. Nevadí, je to jen trénink. Nervozita stoupá, a už je řada na naší skupinu. Usedáme do sedaček a organizátor uděluje poslední pokyny včetně trati, kterou pojedeme. Tři, dva, jedna pres X button. A jedeme na plný plyn. Pozor, tady tuhle zatáčku znám, ta nepříjemně vynáší. Do… to sem přebrzdil, padák dolů a plyn na podlaze. To se dá projet na plňáka, né, pozdě jsem zatočil a musím brzdit. Nervozita se podepisuje na mém čase, který sice není špatný, ale rozhodně to nebyla má nejlepší jízda. Jsem v cíli a netrpělivě sleduji ostatní. Ital je moje poslední záchrana, ale jede skvěle, pravá 5 , levá 3, pravá 3, levá 5, pravá 2 a finish. Dostal mě o 13 sekund. Bohužel do dalších bojů postupujou z každé skupiny první dva a já zůstal o těch 13 sekund třetí. No nic, hlavně že jsem nebyl poslední :). Další kola už bude klasický pavouk.

Pohled na trať z helikoptéry

Vycházím ze stanu na cigárko a málem se srazím s takovým prckem – ha, to byl Sebastian Loeb. Jdu si dát něco k pití a marně se pokouším vysvětlit obsluze, že chci půl kelímku juice a dolít vodou. Holka to byla sice fešná, ale anglicky neuměla nic a tak malá názorná ukázka vše vyřešila. Osvěžen se vrhám k jednomu z mnoha stojanů s PS2 a jak jinak než s hrou WRC 3, která ještě není úplně hotová. Hltám každý metr trati. Je tu něco divného! Ovládání vozu je rozhodně citlivější a celkově je auto uklouzanější. Grafika vypadá slibně, ale marně hledám v menu Challenge. Konec zábavy a jde se opět na dlabanec. Opravdu, pokud vám už dvě hodiny nikdo nenutí něco k snědku, je to divné a vy byste se měli přesvědčit, že jste ve správném stanu. Beru si talíř a mimo jiné nabírám slibně vypadající dresing. Človíček vedle mě se ptá jestli jsem francouz?! Nechápu, ale všeho do času. Ten slibně vypadající dresing byl opravdu pro gurmány francouzského původu. Byla to jediná věc, která mi tady nechutnala :)

Po obědě se nám dostalo privilegia podívat se přímo do servisu škodovky. To jsem si nemohl nechat ujít. Fábie D. Auriola tam stála na zvedácích bez známky života. Jak jistě víte, nedostal se ani na start první RZ pro poruchu ovládání převodovky. Ještě pár fotek a zpátky do naší arény, kde se vše připravuje na semifinále, a potom finále. Dva kompletní kokpity jsou přenášeny na pódium a připojeny k velkoplošným projektorům. To, aby si diváci mohli pohodlně pošmáknout na jízdách těch nejlepších z nejlepších. Plac se pomalu ale jistě plní novináři a co je do očí bijící, jsou japonci. Kdykoli potkáte japonce má nejméně dva fotoaparáty na krku a jeden v ruce. Oni snad musí fotit každý krok, který udělají a v porodnici jim určitě i s dítětem předávají jeho první fotoaparát :)).

Marcus Grönholm, Peugeot 206 WRC

Semifinále je tady. Do sedaček usedá Ben Wallace (Austrálie) a Oliver Schätzmüller (Německo). Ben si bere Xaru s Loebem a Oliver Subaru se Solbergem . Parádní jízda obou borců, ale Ben je v cíli první. Ten člověk musí mít nervy ze železa, jede s naprostou koncentrací a lehkostí. Další usedají do sedaček Kristian Bridges (Velká Británie) a Jean-Claude Décorvet (Švýcarsko). Kristian vítězí a stejně jako Ben z Austrálie postupuje do finále. Místnost je zaplněna novináři dychtících poznat vítěze, ještě lépe si ho vyfotografovat. Na pódium vyskakuje zástupce Sony a také zástupce Evolution Studios. Před samotným finále přicházejí představit WRC 3. Opět úřaduje má slabá znalost angličtiny a nerozumím všemu o čem je řeč, ale na otázku, zda bude ve trojkové verzi také Challenge člověk z Evolution Studios odpovídá vyhýbavě. Vysvětluji si to dvěma způsoby. Buď se rozhodli udělat, podle mého, zásadní chybu a do trojky Challenge vůbec nedat, nebo prostě jenom dělají „krky“ a chtějí nás napínat do poslední chvíle. Jinak podle jejich slov budou detailnější modely aut, realističtější chování na trati, od základu přepracované okolí tratí do vektorů (jestli sem správně rozuměl). Prostě se máme na co těšit a podle toho co jsem viděl, je tomu tak. Přichází předávání cen vítězům jednotlivých národních kategotií. Jaká že to je cena? Dálkově řízený model Subaru nebo Mitsubishi WRC 1:8 se spalovacím motorem. Vypadají nádherně. Je to fajn pocit, když ohlašují předávání cen devatenácti nejlepším hráčům na světě a mezi nimi slyšíte „From Czech Republic“. Hmm, je to paráda, ale jak se s tím potrmácím letadlem, to opravdu netuším. Naštěstí už na to myslel někdo přede mnou, a tohle bylo jen pro efekt a cenu každému pošlou poštou.

A je tu finále. Ben a Kristian usedají za své volanty. Pořadatel sděluje, která trať se pojede. Je to Monaco RZ: Villars-sur-Var / Pont de Clans. Tři, dva, jedna, pres X button. Je to souboj nervů, Ben jede trochu rychleji, ale dělá chybu a musí dohánět ztrátu. Kristian jede vyrovnaně, Ben zrychluje a má náskok 2-3 sekundy a je tu poslední zatáčka před cílem, Ben vyhrajééé áááááááááá to není možné, v davu to jen zahučelo, protože Ben to dva metry před cílem napálil do konstrukce přístřešku časoměřičů a přišel o jasné vítězství. Neskutečný souboj. Vítězem WRC II Challenge se stal Kristian Bridges z Velké Británie. Přichází první gratulanti a hlavně tolik očekávané předání ceny pro vítěze, kterou není nic jiného, než oficiální předváděcí vůz Ford Focus. Osobně jsem držel palce Benovi, jeho jízdy byly fantastické.

Sakra, kde jsou ty kola?

S koncem finále končí i dnešní program v servisní zóně a my jdeme do autobusu. Střihneme si jedno přepočítání oveček a vyjíždíme směr přístav. Dnešní noc budeme trávit na lodi jménem „La Meridionale“. Je to trajekt kotvící v přístavu a nám poslouží jako hotel. Dostávám klíč, tedy kus plastu se spoustou děr, a jdu se ubytovat. Kajuta není příliš velká, má však vlastní sprchu. A tady zaplesalo mé kuřácké srdce. Oni mají popelníky i na WC. Abych se přiznal, moje představa před odletem z Prahy byla taková, že bude problém najít místo, kde si s klidem zapálím. Frantíci mě mile překvapili, jsou snad zkaženější než my češi. Není času na zbyt, a tak odcházím do baru na jakýsi koktejl před večeří. Nalévá se šampus. Nejsem žádný znalec, ale tenhle je určitě výborný a k tomu mezi námi neustále proplouvají číšníci s různými jednohubkami. Dneska se už určitě vyspím. Ha, ha, jak mě to mohlo jen napadnout? Večeře byla v nedaleké restauraci a končila zase ve dvanáct hodin. Když jsme se vrátili na loď, byl ještě otevřený bar, tak jsme seděli asi do půl třetí rána a klábosili. Když jsem ulehal na postel, bylo asi půl čtvrté ráno. V sedm byl budíček a hurá na snídani. Asi si dokážete představit, jak vypadal můj obličej. Kruhy pod očima by se daly používat jako pomůcka při záchraně tonoucích. Dávám si kafe, brr to je děs. Kde jste to proboha vzali? Tomu se nadá říkat kafe. Říkám si v duchu a dopíjím ten podivně chutnající nápoj. Po snídani odevzdávám kus děravého plastu na recepci a odcházím na čerstvý vzduch. Už zbývá jediné, cesta domů. Na letišti v Paříži se všichni vydávají na svá letadla, poslední pozdravy, a je to.

Závěrem bych chtěl udělit velkou pochvalu Sony Computer Entertainment Europe za vynikající organizaci celé této akce a vám, které tento článek zaujal: určitě to stojí za tu námahu. Je to fantastická akce a jen doufám, že příští rok bude zase, ať se mnou nebo beze mne. Rallye zdar!

O tohle vozítko se soutěžilo, toho chlapa, co tam zaclání, si nevšímejte.